25.4. konečně sněžilo i v Turku. Několikrát.
25.4. jsme v Turku uvítali jaro. Několikrát.
středa 26. dubna 2017
úterý 11. dubna 2017
Matrace s příběhem
Kůň bude mít hosty!
Na místních kolejích naštěstí není problém s návštěvami, pokud budou spát u vás v pokoji. Na druhou stranu by bylo fajn, kdyby ta návštěva měla na čem přespat. Pár lidí tady matraci navíc má. Úplně by stačilo se s nimi domluvit na půjčení, kdyby to bylo na víkend. Na víc dní už se mi je s tím ale úplně nechtělo otravovat a případně blokovat jejich návštěvy. Z místního facebookového blešáku už pár úlovků mám (lampu, zrcadlo, kolo...) Občas tu někdo nabízí i lacinou matraci. Třeba zrovna teď za 5 euro. No nekup to! Tak jsem koupila. Na obrázku vypadala jako taková ta tenká matrace za pár korun z Ikey, tloušťkou spíš žíněnka, co ji smotáte a odnesete ve větší tašce. Cena by taky odpovídala něčemu takovému.
Domluvily jsme se sprodávající předávající na předání v 6 večer. Sice jsem byla mírně nastydlá a nikam se mi nechtělo, ale půjčila jsem si od spolubydlící lítačku (bez fotky) a jela jsem.
Přes FB mi ještě slečna napsala, že mám jet autobusem 55 nebo 56, což vůbec neodpovídalo tomu, co mi našel Google, ale fungovalo to. Poděkovala jsem a upozornila ji, že odteď nebudu online a kdyby se něco stalo, má mi zavolat na číslo +420... Na místo jsem přijela nepříjemně brzo, tj. o 20 minut dřív. Foukalo, ale už nepršelo. Co bylo horší, adresa, kterou mi prodávající poslala, byla adresa celého "bloku", tedy seskupení několika menších bytovek. To, že jsem si vyfotila nejen adresu a mapu, ale i celá jména prodávající a předávající z chatu, považuji za náhlý záblesk génia ve mně. To, že jsem jedno z těch jmen ve verzi bez diakritiky našla na jedné z poštovních schránek, a že na té schránce bylo kromě jména i číslo bytu, už ale považuji za čirý zázrak. Zazvonila jsem, ale doma nikdo nebyl. Tak jsem se prošla okolo domů, po lese... Vrátila jsem se, znovu vyšplhala do 3. NP a zazvonila. Tentokrát úspěšně.
Otevřela mi usměvavá Vietnamka s krásným přízvukem, který mi připomněl, že nejen Francouzům je špatně rozumět, když mluví anglicky. Za svých 5 euro jsem dostala klasickou, tlustou, 80 cm širokou matraci z Ikey. Při pomyšlení, že tohle potáhnu přes celé město autobusem, jsme zbledly obě. Zbledl i řidič autobusu:
- Za tohle budeš muset zaplatit.
- OK, kolik.
- *Ukazuje prstem na displej, na kterém svítí 6 euro.*
- "Ale bude to platit i do dalšího autobusu?," ptám se anglicky. *No bezva, jízdenka pro matraci mě vyjde dráž než samotná matrace.*
- "Dostaneš lístek," odpovídá finsky řidič.
Usadila jsem matraci na 2 sedačky za řidiče tak, aby mu nepřekážela ve výhledu. Sama jsem si sedla za ni. Když jsem měla přestoupit na jiný autobus, vystoupila jsem zbytečně brzo, takže jsem s matrací na hlavě zdolala místo 1 zastávky 2. Lidé se po mně otáčeli, někteří se chápavě usmívali. Další mi v přístřešku na přestupní zastávce vyklízeli lavičku, abych si mohla odložit. Jedna slečna mi dokonce nabídla při nastupování pomoc, ale poté, co jsem zdolala schodiště, jsem si už připadala neporazitelná a s úsměvem jsem ji odmítla. Vzhledem k tomu, že jsem chvílemi neviděla na cestu a docela foukalo (tak jak to umí právě v Turku), mě vlastně překvapuje, že jsem s sebou po cestě vzala jen jedno reklamní áčko.
Po druhém autobuse už stačilo vynést matraci do kopce. V půlce cesty sněžení zesílilo, ale mně bylo z aprílového sněhu do smíchu, protože jsem byla skrytá pod matrací. A jelikož mě hřál pohyb a radost ze skvělého obchodu, nebyla mi ani zima. Tak trochu jsem předpokládala, že až budu procházet přes společenskou místnost, někdo se mě zeptá, co to proboha táhnu. A já řeknu, že pro to mám hloupé vysvětlení, ale nikdo se (naštěstí) nezeptal.
Předpokládám, že spát se na ní bude dobře. Ale taky doufám ve 2 věci: že jsem si donesla jenom matraci a že se mi ji podaří koncem května někomu střelit, taky aspoň za těch 5 euro...
Perlička na závěr: přesně ve stejném souboru bydlí moje kamarádka, kterou jsem už jednou navštívila a byly jsme se projít po okolí, do lesa... Ale jelikož jsem si nepamatovala její adresu, přišla jsem z jiného směru a ona o den dřív uklidila z verandy běžky, myslela jsem si, že to není to stejné místo a bylo mi blbé vylézt do patra a okukovat jmenovky na dveřích.
Na místních kolejích naštěstí není problém s návštěvami, pokud budou spát u vás v pokoji. Na druhou stranu by bylo fajn, kdyby ta návštěva měla na čem přespat. Pár lidí tady matraci navíc má. Úplně by stačilo se s nimi domluvit na půjčení, kdyby to bylo na víkend. Na víc dní už se mi je s tím ale úplně nechtělo otravovat a případně blokovat jejich návštěvy. Z místního facebookového blešáku už pár úlovků mám (lampu, zrcadlo, kolo...) Občas tu někdo nabízí i lacinou matraci. Třeba zrovna teď za 5 euro. No nekup to! Tak jsem koupila. Na obrázku vypadala jako taková ta tenká matrace za pár korun z Ikey, tloušťkou spíš žíněnka, co ji smotáte a odnesete ve větší tašce. Cena by taky odpovídala něčemu takovému.
Domluvily jsme se s
Přes FB mi ještě slečna napsala, že mám jet autobusem 55 nebo 56, což vůbec neodpovídalo tomu, co mi našel Google, ale fungovalo to. Poděkovala jsem a upozornila ji, že odteď nebudu online a kdyby se něco stalo, má mi zavolat na číslo +420... Na místo jsem přijela nepříjemně brzo, tj. o 20 minut dřív. Foukalo, ale už nepršelo. Co bylo horší, adresa, kterou mi prodávající poslala, byla adresa celého "bloku", tedy seskupení několika menších bytovek. To, že jsem si vyfotila nejen adresu a mapu, ale i celá jména prodávající a předávající z chatu, považuji za náhlý záblesk génia ve mně. To, že jsem jedno z těch jmen ve verzi bez diakritiky našla na jedné z poštovních schránek, a že na té schránce bylo kromě jména i číslo bytu, už ale považuji za čirý zázrak. Zazvonila jsem, ale doma nikdo nebyl. Tak jsem se prošla okolo domů, po lese... Vrátila jsem se, znovu vyšplhala do 3. NP a zazvonila. Tentokrát úspěšně.
 |
| Všechny tyhle domy mají adresu Emmauksenkatu 7 |
Otevřela mi usměvavá Vietnamka s krásným přízvukem, který mi připomněl, že nejen Francouzům je špatně rozumět, když mluví anglicky. Za svých 5 euro jsem dostala klasickou, tlustou, 80 cm širokou matraci z Ikey. Při pomyšlení, že tohle potáhnu přes celé město autobusem, jsme zbledly obě. Zbledl i řidič autobusu:
- Za tohle budeš muset zaplatit.
- OK, kolik.
- *Ukazuje prstem na displej, na kterém svítí 6 euro.*
- "Ale bude to platit i do dalšího autobusu?," ptám se anglicky. *No bezva, jízdenka pro matraci mě vyjde dráž než samotná matrace.*
- "Dostaneš lístek," odpovídá finsky řidič.
Usadila jsem matraci na 2 sedačky za řidiče tak, aby mu nepřekážela ve výhledu. Sama jsem si sedla za ni. Když jsem měla přestoupit na jiný autobus, vystoupila jsem zbytečně brzo, takže jsem s matrací na hlavě zdolala místo 1 zastávky 2. Lidé se po mně otáčeli, někteří se chápavě usmívali. Další mi v přístřešku na přestupní zastávce vyklízeli lavičku, abych si mohla odložit. Jedna slečna mi dokonce nabídla při nastupování pomoc, ale poté, co jsem zdolala schodiště, jsem si už připadala neporazitelná a s úsměvem jsem ji odmítla. Vzhledem k tomu, že jsem chvílemi neviděla na cestu a docela foukalo (tak jak to umí právě v Turku), mě vlastně překvapuje, že jsem s sebou po cestě vzala jen jedno reklamní áčko.
Po druhém autobuse už stačilo vynést matraci do kopce. V půlce cesty sněžení zesílilo, ale mně bylo z aprílového sněhu do smíchu, protože jsem byla skrytá pod matrací. A jelikož mě hřál pohyb a radost ze skvělého obchodu, nebyla mi ani zima. Tak trochu jsem předpokládala, že až budu procházet přes společenskou místnost, někdo se mě zeptá, co to proboha táhnu. A já řeknu, že pro to mám hloupé vysvětlení, ale nikdo se (naštěstí) nezeptal.
Předpokládám, že spát se na ní bude dobře. Ale taky doufám ve 2 věci: že jsem si donesla jenom matraci a že se mi ji podaří koncem května někomu střelit, taky aspoň za těch 5 euro...
Perlička na závěr: přesně ve stejném souboru bydlí moje kamarádka, kterou jsem už jednou navštívila a byly jsme se projít po okolí, do lesa... Ale jelikož jsem si nepamatovala její adresu, přišla jsem z jiného směru a ona o den dřív uklidila z verandy běžky, myslela jsem si, že to není to stejné místo a bylo mi blbé vylézt do patra a okukovat jmenovky na dveřích.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře (Atom)